T E L E G R A F

Čtvrtek 14. dubna 1994
Praha má novou soukromou divadelní společnost
Laurychovo divadlo

Svou inscenaci uvádí v líhni talentů v Divadle v Řeznické a pojmenována je prostě také Laurychovo divadlo. Budiž mi prozatím dovoleno nazvati ji buffonádou (improvizace, klaunerie, masky, převleky, písně). V Řeznické před divadlem čekají před představením pravidelně houfy dychtivců, na které se nedostaly lístky a kteří jsou pak na poslední chvíli vpuštěni zdarma a sedí, kde sedí – v uličce i na zemi před první řadou.

Principál Petr Laurych (1960), absolvoval studium herectví u profesora Vyskočila. (V minulých dnech jsme jej mohli také vidět v televizním filmu Bloudění o Jaroslavu Durychovi, ve kterém ztělesňuje Durycha.) Soubor Laurychova divadla je velmi mladý – jsou zde dva studenti Konzervatoře Jaroslava Ježka, absolventi hereckých škol, elévové souboru.
Název Laurychovo divadlo byl pro inscenaci zvolen patrně proto, že inscenace nemá zcela fixní text, některé scény jsou improvizované a i téma se částečně posouvá od představení k představení – název by se tedy musel stále měnit.
Základní situaci na jevišti tvoří trojice protagonistů z rodu moderních klaunů a dívčí chór. Tři protagonisté, kteří přecházejí z role do role, jsou: Petr Laurych, Jakub Žalud a Jaromír Strahovský. Jednu motivickou linii inscenace tvoří „Muž, který hledá“ (Jakub Zalud). Co hledá? Chór dívek mu napovídá: „Lásku, světlo, naději, poznání, milost.“ Dívka, ztělesnění jeho snu, se objevuje a mizí a stále uniká – hraje ji něžná, bílá, mlčící a zářící Hanka Šmýdová.
Metodou Laurychova divadla je hra sui generis. Obecně je divadlo hrou, která chce být vnímána jako nehra, jako realita. Laurychovo divadlo prezentuje hru otevřeně jako hru: hru „Na Emila“, „Na šejka“, „Na vojáky“, „Na nevěstinec“,… Nebo hru jako pokus: p kus o přednášku.
Druhou metodou inscenace je pikareskní divadlo: tři klaunští protagonisté procházejí světem jako jednotlivými hrami.
Třetí metodou je improvizace, inscenace má fixní sekvence a sekvence improvizované. Fixní jsou také písničky, výrazný rys inscenace, v posledním představení jich bylo sedm. Autorkou textu i hudby je Blanka Laurychová. Texty (autory jsou členové souboru, mj. Lenka Kvasničková) jsou originální, vtipné, inteligentní, kabaretní. Zpívá je chór dívek. Dvě písničky zpívala Blanka Laurychová ve stylu parodie na dramatický šanson, se smyslem pro přesnou, ba strhující stylizaci. Z řečeného vyplývá další princip Laurychova divadla: hraje se divadlo autorské – v některých pasážích vzniká text improvizací, autorka zpívá své písně, herci přednášejí své monology…
Pojmenovat jednoznačně žánr Laurychova divadla je nesnadné vzhledem k proměnlivosti inscenace: v některém představení je více písní, jindy se objeví monology, jindy davové scény… Nicméně žánr stále osciluje mezi buffonádou, burleskou (smysl pro parodii, ironii, travestii), scénickou koláží, inteligentním kabaretem (s parodiemi na pseudointelektuálnost).
V trojici protagonistů je Petr Laurych základním kamenem svým profesionálně suverénním smyslem pro hravost, improvizaci, rytmus scény. Jakub Žalud projevuje oduševnělé herectví ve své roli hledače, rychlými střihy se ale také připojuje ke komediální poloze svých partneru, má zde i pantomimickou skicu, některé písně doprovází na klavíru. Jaromír Strakovský projevuje bytostnou komediálnost a smysl i pro slovní klaunerii. Hanka Šmýdová svým oduševnělým projevem se bez jediného slova stává výrazným leitmotivem inscenace. Chór by ovšem stačil čtyřčlenný – nejpřesvědčivější jsou svým vnitřním nábojem hereckého šarmu a temperamentu Martina Vychlová a Monika Černošková, Kateřina Herianová (Ježkova konzervatoř) v přesné stylizaci kouzelně nivě provádí písničku zrozenou v dívčím pokojíčku „Moje čtyři akordy“. Přesný ve stylizaci je i Ondřej David (například v přednášce „Soudí se, že filozofové nejsou schopni ejakulace. Není to zcela pravda.“) i Iva Pančenková a Jan Hrubec. Ovšem kostýmy jsou třikrátbytečně, lacině, roby legrační (např. generál, profesor).
Hledání uměleckého výrazu se vždy může připodobnit k sítuaci provazochodce, který hledá cestičku jak vlas tenkou, na které se musí udržet – na obou stranách je propast. Při představeních Laurychova divadla je jistě napínavé, že se to děje před našima očima. Děj, myšlenka, styl se utvářejí tady. Laurychovo divadlo drží balanc na tenkém laně, výjimečně chvíli hledá další krok, ale i to je, zatím, cítěno jako oživení a obecenstvo v té chvíli fandí. Na jiných místech řve smíchy a přerušuje představení potleskem.
Snad je Laurychovo divadlo novým divadelním elixírem. Jistě má svěžest nové doby.
(napsal Karel Tomek – velký literární objev Telegrafu)