Historie

Historie Laurychova divadla

Prolog

Petr Laurych studuje autorské divadlo na dnes zvané Koncervatoři Jaroslava Ježka u Prof. Ivana Vyskočila a Otakara Roubínka, pod vedením profesorek Valdové, Válkové, Smrčkové, Joskové, Novákové. Tady se seznamuje se svojí budoucí manželkou Blankou, se kterou bude dál šířit autorskou tvořivost. Po krátké, leč poučné zkušenosti v Duškově Vizitě , se vrací na Polygrafickou školu, kterou sám vystudoval, aby zde založil divadelní spolek.

 

Kapitola 1
Průmyslové divadlo 1986-1991

 

Na jaře roku 1986 divadelní „kroužek“ pod Petrovým vedením. Z první vlny nadšených sazečských studentů je dnes v divadle jen Luděk Malý a z druhé vlny, na podzim téhož roku, Přemysl Bukovský. Během prvních let si Petr spolu se svými žáky osahával základní divadelní formy improvizace, dialogické jednání, veřejnou samotu a další projevy autorského vyjádření, jako dopisy či herecké „půlhodinky“.

Období společného hledání mělo jasné místo a čas, na intru – Gorkáči – každé úterý. Vedení školy se snažilo nějak divadlo veřejně zužitkovat, ale na prvních přehlídkách komise „improvizovanému“ divadlu bez jakékoli kontroly příliš nepřály. Naproti tomu divácký ohlas na přehlídkách byl veliký. Tehdy jako součást polygrafického průmyslu vznikl i název Průmyslové divadlo.

Kolem roku 1989 se začaly množit různé divadelní přehlídky a soutěže (např. Jílové u Prahy, Šumperk, Femad, Wintrův Rakovník, Poděbrady, Olomouc, Most, Zlín, Beroun, Třebíč atd.). Všichni dál společně zkoušeli a divadlem procházelo množství lidí, kteří si zkusili – zůstali nebo zkusili – odešli. V té době se už téměř pravidelně hrálo v internátním klubu na Gorkého náměstí, ale nebyly to improvizace tak jako dnes, byla to doba experimentů, her na písmeno, slovo, téma od diváků, většinou prokládaných hudebními předěly, více či méně kvalitními. Někdy to došlo tak daleko, že se sami herci s nástroji pouštěli do hudebního minimalismu.

 

Kapitola 2
Laurychovo divadlo 1991 – 2003

 

Někdy kolem roku 1991 se divadlo odpoutalo od Polygrafické školy, protože studující členové buď dostudovali nebo z divadla odešli a tak se vytratil důvod dál používat v názvu divadla slovo „Průmyslové“, díky němuž jsme byli často považováni za industriální kapelu. Co teď? Ve skutečnosti jsme nebyli bezradní. Od začátku bylo jasné komu to divadlo patří a tak se to teď začalo říkat nahlas. Čí je to divadlo? Laurychovo!

Spolu s odpoutáním od školy vzniklo i TeenAge Studio, dnes Laurychovo studio, jako přidružená líheň herců pro divadlo, kam se mohl přihlásit každý, kdo měl o divadlo zájem, ale ne každý v divadle vydržel.

V Divadle v Řeznické začalo Laurychovo divadlo inscenovat polotuhé – poloimprovizované divadelní koláže, kde se improvizace mísily s pevnými skeči a písničkami. Tyto koláže prošly různými proměnami a variacemi, ale i tak měly společné téma hledání. V Řeznické se divadlo taky poprvé pokusilo o pevnou divadelní hru ve vlastní dramatizaci knihy Eduarda Tomáše Milarepa, která se jako scénické čtení hraje dodnes.

S výměnou vedení v Řeznické bylo divadlo odejito…

…a zakotvilo v P-Klubu v Trojické, kde nyní hraje každý druhý a čtvrtý čtvrtek v měsíci. Trojická se stala už vyzrálou divadelní laboratoří, kde je experiment podpořen letitou hereckou zkušeností a není pro ni tudíž těžké najít si svého diváka.

Lidé ze studia si v létě 1994 s Petrem Niklem pronajali autobus a cestovali napříč Itálií. Hráli pouliční výtvarné loutkové divadlo v historických centrech italských měst i na plážích u moře. Dvakrát hráli s Petrem Niklem ve Vídni, mnohokrát v Praze. Pravidelné seance se odehrávaly i v jeho ateliéru v Holešovicích.

Petr Laurych a Kateřina Herianová v roce 1997 přijímají nabídku na stálé angažmá v divadelním souboru Radka Dubanského, které hrálo v divadle V Pasáži (dnes Skelet). Hra Fet byla inscenována jako představení pro školy. Nejméně tři ročníky pražských a přespolních šesťáků až deváťáků si vzpomenou, jak na nás na ulici pokřikovali repliku „Pusťte mě do hlavy!“ Po tragickém úmrtí režiséra soubor zanikl.

Vedle improvizací se část souboru pod názvem Moberg Ensemble pustila i do hudebního projektu, kde kombinuje moravské a české balady s klasickými a etnickými nástroji do aranže, kterou PhDr. Jana Pilátová označila jako „etnooratorium“.

 

Kapitola 3 (postupně dopisovaná)
Laurychovo divadlo 2003 –

 

Improvizace hrajeme každý druhý a čtvrtý čtvrtek v měsíci v klubu v Trojické.Hlediště má „nedivadelní stolovou úpravu a diváci se během představení mohou občerstvovat pitím a dobrůtkami z klubového baru. Jeviště (kukátko) je menší dobře osvětlený a nazvučený (hudba) prostor. Večer je rozdělen na tři cca čtyřicetiminutové třetiny se dvěma přestávkami.

Název představení zůstává stejný, ale vlastní vystoupení je ze své podstaty pokaždé jiné. Ve většině případů téma hry a vlastní hraní vzniká „teď a tady“ přímo před a ve spolupráci s divákem. Zpětná vazba (reakce publika, mentální přenosy) od diváků je hlavní složkou představení. Do hry je bráno i kouzlo nechtěného. Náhodné a nečekané se bere do hry a stává se nápadem pro hru.

Přemysl v předscénách často a trpělivě divákům vysvětluje, že jsou to právě oni, kdo rozhodují o úrovni a zdařilosti improvizovaných výstupů.  „Přejme si, aby se vám večer vydařil.“ Jaké si to udělají, takové to budou mít. Svojí energii kterou nám publikum pošle, svými reakcemi, pozorností, zkrátka zpětnou vazbou. Herci tu energii zachytí, nechají ji protéci tvůrčím jednáním a vrátí zpět v podobě spontánní  hry.

Jsme záměrně chudé divadlo. Nemáme divy techniky, kulisy. Kostýmem je tmavší ošoupané oblečení. Základem všeho je představivost vznikající z rozehrané situace. Čím přesněji herci „vidí a jednají“,  tím více se představa přenáší na diváka a vznikají světy, které není možno zobrazit kulisami, kostýmem a rekvizitami. Můžeme se přenášet střihem, filmově, z jednoho prostoru do druhého, tak jak se nám hra děje. Herec a každý divák vidí, podle úrovně své představivosti, svůj ideální svět…

Účinkování členů Laurychova divadlo ve filmu a televizi

V roce 1994 uvedla ČT film natočený režisérem Petrem Skalou Bloudění ve kterém účinkovali herci z LD: Jitka Kunertová, Petr Laurych, Kateřina Herianová, Lenka Kvasničková, Martina Bychlová. Tématem hraného a výtvarně pojatého filmu byl spisovatel Jaroslav Durych. Po roce se stejným režisérem natočili film Stín noci o básníku Robertovi Desnosovi. Herci a studenti ze studia si ještě zahráli menší či větší role ve filmech a TV pořadech jako Dvaadvacítka s pány Krauzem, Ornestem a Hrubým.Iva Pančenková hrála v HANELE od Karla Kachyni, Lazebníkovi Sevilském od Nikity Michalkova.