EPOS MILAREPA V LAURYCHOVĚ DIVADLE

Už jste viděli LAURYCHOVO DIVADLO, které vystupuje v Řeznické třetí sezobu? Je to žádané divadlo, které si umí získat především mladou generaci, vytvořilo si svůj okruh diváků. Manžele Laurychovi se potkali na Ježkově konzervatoři, Petra vyučoval herectví Ivan Vyskočil.
Soubor má členy také z ?Ježkárny? a potom z Teen-Age studia, které připravuje mládež k herectví už osm let. Tito nekonvenční divadelnici zpočátku uvedli otevřenou dramatickou hru, nyní mají pro diváky něco nového, tedy pevný hotovy text. Kterým směrem se tmaticky vydali? Pustili se do dramatizace na motivy módního Eduarda Tomáše „MILAREPA“. Proč? Vycházejí vstříc dnešnímu hladu po hodnotách, touze po věčnosti, po pravdě. Dá se říci, že křesťanství má občas určitý problém, jak oslovit člověka jehož současným jazykem, jak najít výklad, na který by lidé slyšeli. Není tedy divu, že mladé zaujme jiná oblast: karmanová náboženství se svými silnými příběhy, což je například tibetský epos MILAREPA.
Laurychovo divadlo si nese osobitý punc tvořivé dílny. Nepříliš dramatický text, ale nesoucí silný vnitřní náboj, je prezentován nejjednoduššími divadelními prostředky: civilní oděv: džíny, trika, svetry, kancelářské desky s texty, několik černých oprýskaných praktikáblů se schůdky, žluté a červené světlo, vokály, bubnování.
Petr Laurych se představuje jako guru, duchovní mistr a jeho žena Blanka hraje nejlepšího, ale nejvíce trápeného a zkoušeného žáka. Ten je zprvu ve vleku své matky, která je pomstychtivá, plná pýchy a hledá uspokojení v tom, že přikáže synovi, aby se věnoval černé magii a zničil příbuzné. Jako nezralý mladíček poslechne, ale pak nahlédne nespravedlnost svého počínáni, chápe, že ?zlo nelze zastavit zlem, najde si vždycky novou podobu?. Tíží ho balvan svědomí, protože se nechal neopatrnou bytostí své matky strhnout k tomu, že pomocí černé magie způsobil smrt pětatřiceti lidí ve zříceném domě. Hrdina ví, že jeho mysl je přikryta závojem nevědomosti a chce najít pravdu, světlo. Bloudí v začarovaném kruhu svých hříchů podobně jako Jidáš. Starozákonní Bůh zkouší a krutě tříbí Joba, nemilosrdně posílá Abrahama, aby obětoval Izáka. Pak ovšem přichází okamžik milosrdenství. Tibetský epos MILAREPA oslovuje nejvnitřnější já, probouzí divákovu existenciální úzkost, touhu alespoň trochu porozumět souboji dobra a zla. Vnímdivák, mladá otevřená mysl, srovnává. Co dává křesťanství, co nabízejí karmanové nauky? Je tu cosi společného, všechny bytosti v sobě mají paprsek života. Celý život v sobě neseme polaritu dobra a zla. Musíme pěstovat, tříbit senzorikum pro jemné rozlišování. Ekumenická poloha je nezbytná, také respekt a tolerance k jiným náboženským názorům, a k tomu určitě pomáhá i katarze silného tibetského eposu MILAREPA.
Naslouchající je váben do meditační polohy, herci ho sugestivně vtahují do drsného očistného prostředí tibetských lámů. Jen jako koření jsou zde odlehčující mírně humorné prvky, vystoupení tří bratrů, oklamávající dialog mistrovy ženy Damony a žáka Milarepy, vokální sbor.

Představení klade na publikum nároky, na jeho koncentraci, myšlení, vcítění se a fantazii, na schopnost otevřít se otázkám.