Už jste viděli LAURYCHOVO DIVADLO, které vystupuje v Řeznické třetí sezobu? Je to žádané divadlo, které si umí získat především mladou generaci, vytvořilo si svůj okruh diváků. Manžele Laurychovi se potkali na Ježkově konzervatoři, Petra vyučoval herectví Ivan Vyskočil.
Soubor má členy také z ?Ježkárny? a potom z Teen-Age studia, které připravuje mládež k herectví už osm let. Tito nekonvenční divadelnici zpočátku uvedli otevřenou dramatickou hru, nyní mají pro diváky něco nového, tedy pevný hotovy text. Kterým směrem se tmaticky vydali? Pustili se do dramatizace na motivy módního Eduarda Tomáše „MILAREPA“. Proč? Vycházejí vstříc dnešnímu hladu po hodnotách, touze po věčnosti, po pravdě. Dá se říci, že křesťanství má občas určitý problém, jak oslovit člověka jehož současným jazykem, jak najít výklad, na který by lidé slyšeli. Není tedy divu, že mladé zaujme jiná oblast: karmanová náboženství se svými silnými příběhy, což je například tibetský epos MILAREPA.
Laurychovo divadlo si nese osobitý punc tvořivé dílny. Nepříliš dramatický text, ale nesoucí silný vnitřní náboj, je prezentován nejjednoduššími divadelními prostředky: civilní oděv: džíny, trika, svetry, kancelářské desky s texty, několik černých oprýskaných praktikáblů se schůdky, žluté a červené světlo, vokály, bubnování.
Petr Laurych se představuje jako guru, duchovní mistr a jeho žena Blanka hraje nejlepšího, ale nejvíce trápeného a zkoušeného žáka. Ten je zprvu ve vleku své matky, která je pomstychtivá, plná pýchy a hledá uspokojení v tom, že přikáže synovi, aby se věnoval černé magii a zničil příbuzné. Jako nezralý mladíček poslechne, ale pak nahlédne nespravedlnost svého počínáni, chápe, že ?zlo nelze zastavit zlem, najde si vždycky novou podobu?. Tíží ho balvan svědomí, protože se nechal neopatrnou bytostí své matky strhnout k tomu, že pomocí černé magie způsobil smrt pětatřiceti lidí ve zříceném domě. Hrdina ví, že jeho mysl je přikryta závojem nevědomosti a chce najít pravdu, světlo. Bloudí v začarovaném kruhu svých hříchů podobně jako Jidáš. Starozákonní Bůh zkouší a krutě tříbí Joba, nemilosrdně posílá Abrahama, aby obětoval Izáka. Pak ovšem přichází okamžik milosrdenství. Tibetský epos MILAREPA oslovuje nejvnitřnější já, probouzí divákovu existenciální úzkost, touhu alespoň trochu porozumět souboji dobra a zla. Vnímdivák, mladá otevřená mysl, srovnává. Co dává křesťanství, co nabízejí karmanové nauky? Je tu cosi společného, všechny bytosti v sobě mají paprsek života. Celý život v sobě neseme polaritu dobra a zla. Musíme pěstovat, tříbit senzorikum pro jemné rozlišování. Ekumenická poloha je nezbytná, také respekt a tolerance k jiným náboženským názorům, a k tomu určitě pomáhá i katarze silného tibetského eposu MILAREPA.
Naslouchající je váben do meditační polohy, herci ho sugestivně vtahují do drsného očistného prostředí tibetských lámů. Jen jako koření jsou zde odlehčující mírně humorné prvky, vystoupení tří bratrů, oklamávající dialog mistrovy ženy Damony a žáka Milarepy, vokální sbor.

Představení klade na publikum nároky, na jeho koncentraci, myšlení, vcítění se a fantazii, na schopnost otevřít se otázkám.

Čtvrtek 14. dubna 1994
Praha má novou soukromou divadelní společnost
Laurychovo divadlo

Svou inscenaci uvádí v líhni talentů v Divadle v Řeznické a pojmenována je prostě také Laurychovo divadlo. Budiž mi prozatím dovoleno nazvati ji buffonádou (improvizace, klaunerie, masky, převleky, písně). V Řeznické před divadlem čekají před představením pravidelně houfy dychtivců, na které se nedostaly lístky a kteří jsou pak na poslední chvíli vpuštěni zdarma a sedí, kde sedí – v uličce i na zemi před první řadou.

Principál Petr Laurych (1960), absolvoval studium herectví u profesora Vyskočila. (V minulých dnech jsme jej mohli také vidět v televizním filmu Bloudění o Jaroslavu Durychovi, ve kterém ztělesňuje Durycha.) Soubor Laurychova divadla je velmi mladý – jsou zde dva studenti Konzervatoře Jaroslava Ježka, absolventi hereckých škol, elévové souboru.
Název Laurychovo divadlo byl pro inscenaci zvolen patrně proto, že inscenace nemá zcela fixní text, některé scény jsou improvizované a i téma se částečně posouvá od představení k představení – název by se tedy musel stále měnit.
Základní situaci na jevišti tvoří trojice protagonistů z rodu moderních klaunů a dívčí chór. Tři protagonisté, kteří přecházejí z role do role, jsou: Petr Laurych, Jakub Žalud a Jaromír Strahovský. Jednu motivickou linii inscenace tvoří „Muž, který hledá“ (Jakub Zalud). Co hledá? Chór dívek mu napovídá: „Lásku, světlo, naději, poznání, milost.“ Dívka, ztělesnění jeho snu, se objevuje a mizí a stále uniká – hraje ji něžná, bílá, mlčící a zářící Hanka Šmýdová.
Metodou Laurychova divadla je hra sui generis. Obecně je divadlo hrou, která chce být vnímána jako nehra, jako realita. Laurychovo divadlo prezentuje hru otevřeně jako hru: hru „Na Emila“, „Na šejka“, „Na vojáky“, „Na nevěstinec“,… Nebo hru jako pokus: p kus o přednášku.
Druhou metodou inscenace je pikareskní divadlo: tři klaunští protagonisté procházejí světem jako jednotlivými hrami.
Třetí metodou je improvizace, inscenace má fixní sekvence a sekvence improvizované. Fixní jsou také písničky, výrazný rys inscenace, v posledním představení jich bylo sedm. Autorkou textu i hudby je Blanka Laurychová. Texty (autory jsou členové souboru, mj. Lenka Kvasničková) jsou originální, vtipné, inteligentní, kabaretní. Zpívá je chór dívek. Dvě písničky zpívala Blanka Laurychová ve stylu parodie na dramatický šanson, se smyslem pro přesnou, ba strhující stylizaci. Z řečeného vyplývá další princip Laurychova divadla: hraje se divadlo autorské – v některých pasážích vzniká text improvizací, autorka zpívá své písně, herci přednášejí své monology…
Pojmenovat jednoznačně žánr Laurychova divadla je nesnadné vzhledem k proměnlivosti inscenace: v některém představení je více písní, jindy se objeví monology, jindy davové scény… Nicméně žánr stále osciluje mezi buffonádou, burleskou (smysl pro parodii, ironii, travestii), scénickou koláží, inteligentním kabaretem (s parodiemi na pseudointelektuálnost).
V trojici protagonistů je Petr Laurych základním kamenem svým profesionálně suverénním smyslem pro hravost, improvizaci, rytmus scény. Jakub Žalud projevuje oduševnělé herectví ve své roli hledače, rychlými střihy se ale také připojuje ke komediální poloze svých partneru, má zde i pantomimickou skicu, některé písně doprovází na klavíru. Jaromír Strakovský projevuje bytostnou komediálnost a smysl i pro slovní klaunerii. Hanka Šmýdová svým oduševnělým projevem se bez jediného slova stává výrazným leitmotivem inscenace. Chór by ovšem stačil čtyřčlenný – nejpřesvědčivější jsou svým vnitřním nábojem hereckého šarmu a temperamentu Martina Vychlová a Monika Černošková, Kateřina Herianová (Ježkova konzervatoř) v přesné stylizaci kouzelně nivě provádí písničku zrozenou v dívčím pokojíčku „Moje čtyři akordy“. Přesný ve stylizaci je i Ondřej David (například v přednášce „Soudí se, že filozofové nejsou schopni ejakulace. Není to zcela pravda.“) i Iva Pančenková a Jan Hrubec. Ovšem kostýmy jsou třikrátbytečně, lacině, roby legrační (např. generál, profesor).
Hledání uměleckého výrazu se vždy může připodobnit k sítuaci provazochodce, který hledá cestičku jak vlas tenkou, na které se musí udržet – na obou stranách je propast. Při představeních Laurychova divadla je jistě napínavé, že se to děje před našima očima. Děj, myšlenka, styl se utvářejí tady. Laurychovo divadlo drží balanc na tenkém laně, výjimečně chvíli hledá další krok, ale i to je, zatím, cítěno jako oživení a obecenstvo v té chvíli fandí. Na jiných místech řve smíchy a přerušuje představení potleskem.
Snad je Laurychovo divadlo novým divadelním elixírem. Jistě má svěžest nové doby.
(napsal Karel Tomek – velký literární objev Telegrafu)

I když Laurychovo divadlo bylo dílem improvizace, jednoduchosti a do značné míry nemajetnosti, každá žena, která jde na jakékoliv představení se snaží vypadat šik. Vlastně, když se nad tím zamyslíme, tak šik se snaží vypadat vždy, avšak na takové společenské události obvzláště. A to pochopitelně nepůjde, bez perfektně vypadajícího outfitu, který bude sladěn s neméně dokonalým šperkem. A jakým?

Každá žena miluje třpytivé krystaly. Jsou totiž tak trochu straky. Proto například swarovski náušnice či náhrdelníky budou tím správným doplňkem, kterým se bude snažit ohromit. Každá žena totiž chce vypadat jako princezna. My muži si pochopitelně ničeho nevšimneme (zejména u dlouhodobějších vztahů pozn. autora), ale je nutné se cítit dobře.

Milé dámy, jaké šperky máte nejraději vy? Stříbrné či šperky z chirurgické oceli?

Klasická divadla mají zcela jasný koncept, který je založený na tom, že hra se hraje na jevišti, zatímco diváci hru sledují. V tomto směru je Laurychovo divadlo lehce unikátní, jelikož jeho cílem je diváky přímo vtáhnout do děje. Je to dáno hlavně tím, že mnoho her je improvizovaných a tak to jde mnohem lépe, než u jasně specifických a předem daných rolí. Nejde však o to, že by diváci byli nutně výrazně rušeni tím, že by snad museli chodit na pódium, nebo že by snad sami museli cokoliv dělat. Toho se nemusí obávat. Jejich zapojení je spojeno s něčím zcela jiným.

Důležitá je zpětná vazba

Pokud je něco, co je v souvislosti s diváky tolik využíváno, potom je to zpětná vazba. Tedy to, že jednotliví herci lehce sledují publikum a tak vidí, co se jim povedlo, co diváky dokázalo pobavit, nebo co je dokázalo také ohromit. A podle toho mohou následně měnit své role tím směrem, aby byl divák stále potěšen a stále se mohl kochat danou hrou. Díky tomu lze například využít styl humoru, který je divákům blízký, stejně jako se do hry může dostat i takzvané kouzlo nechtěného. Tedy situace, kdy se udělá něco, co dokonale pobaví, a přitom se nejedná o věc, která by byla nutně záměrná. I v tom je Laurychovo divadlo unikátní.

Diváci získají vysvětlení

Jak na začátku, tak i během hry jsou diváci několikrát upozorňováni právě na to, že i oni jsou součástí celého představení a že i na nich samotných bude záviset to, zda se hra povede, nebo nikoliv. Jsou tedy jasně nabádáni k tomu, aby reagovali na dané situace a dávali tak najevo svou spokojenost. I to následně povede k tomu, že konkrétní hra bude moci mít skutečně velmi dobrou úroveň. Proto nezapomínejme na to, že když už chcete Laurychovo divadlo navštívit, rozhodně byste neměli jenom mlčky sedět a mít apatický výraz. Herec o vás potřebuje vědět a právě podle toho bude reagovat.

Co o sobě Laurychovo divadlo přímo tvrdí? Rozhodně je to informace o tom, že se jedná o chudé divadlo. Nutno říci, že to je také účelové tvrzení, jelikož cílem je to, aby bylo Laurychovo divadlo opravdu zajímavé. Pokud jde právě o tu chudost, tak musíme říci, že se na první pohled prezentuje tím, že divadlo nemá tolik personálu, jako je tomu v jiných velkých divadlech. Na mysli máme například různé kulisáky, techniky a celé zástupy lidí, kteří jsou schováni za scénou. Když už jsou tací lidé potřeba, je jich k dispozici obvykle přesně tolik, kolik je potřeba na zvládnutí představení.

Jde to i bez kulis

Záměrná chudost divadla je spojena také s faktem, že jako jedno z mála nepoužívá kulisy. Není to ani tak proto, že by na ně přímo nemělo, ale je to pochopitelně dáno také tím, že charakter jednotlivých her je spojený primárně s improvizací. Je tedy jasné, že celý směr a děj se může dostat zcela jinam, než by bylo ztvárněno na kulisách. A tak je jasné i to, že právě ty by následně působily rušivým dojmem. Je mnohem zajímavější si celou scénu jenom představit. A to jak ze strany herců, tak pochopitelně také ze strany jednotlivých diváků, kteří tak mají možnost naplno využít svou představivost.

Nečekejte bohaté kostýmy

Laurychovo divadlo je unikátní i v tom, že herci na sobě nemají žádné honosné a drahé kostýmy. I zde se záměrně projevuje to, že je divadlo chudé. Opět se pochopitelně musíme odrazit i od samotné improvizace. A jak je to tedy s daným kostýmem konkrétně? Pokud vás to skutečně zajímá, tak je třeba říci, že základem každé hry je především tmavší a často i ošoupané oblečení. Jak proto, aby bylo univerzální, tak pochopitelně také proto, aby se na oblečení nestahovala přílišná pozornost samotných diváků. Ti se tak budou moci plně soustředit hlavně na samotné herce a na to, co přesně říkají a co přesně dělají.

Je mnoho pražských divadel, které můžeme označit jako klasická a pokud se podíváme i na jejich repertoár, tak o něm můžeme říci to, že je často velmi podobný až stejný. To ale neplatí o případě, kterým je Laurychovo divadlo. Právě to můžeme označit za divadlo, které je skutečně unikátní a i proto je zajímavé. V čem je jiné a co o něm můžeme říci?

Nestandardní uspořádání

Prvním celkem zajímavým unikátem je nestandardní uspořádání. V čem je typické? V první řadě je to v tom, že jeviště je sice klasické, ale tím celkové uspořádání v podstatě končí. Když se podíváme na celkový koncept, tak musíme říci, že standardní řady sedadel zde nečekejte. Pokud vás zde čeká něco skutečně unikátního, tak je to nedivadelní stolová úprava. A právě díky tomu máte jistotu toho, že se můžete během každé hry jako diváci občerstvovat.

Každá hra je skutečně unikátní

Nezapomínejme také na to, že každá hra, která je v divadle hrána, je skutečně unikátní. I když má Laurychovo divadlo hru se stejným názvem, rozhodně to neznamená, že by byla zcela stejná, nebo že by také zcela stejně skončila. Je to pochopitelně dáno tím, že základem hry je především improvizace, a to s ohledem na aktuální dění na jevišti, nebo také v publiku. Na to herci reagují a tak sami vymýšlí zcela nové role, a to bez ohledu na původní dějovou linii.

Zapomeňte na kulisy a kostýmy

Unikátem tohoto divadla je rozhodně také to, že byste neměli zapomínat na fakt, že kulisy během hry nečekejte. Jednoduše nejsou potřeba. Stejně tak nejsou potřeba ani honosné kostýmy. Co mají jednotliví herci místo toho? Možná se tomu budete divit, ale nejedná se o nic jiného, než starší a velmi často také ošoupané oblečení. Jedním z důvodů je to, že konkrétní kulisy nebo konkrétní kostýmy by je omezovaly v improvizaci. Druhým důvodem je potom fakt, že divadlo nedisponuje nijak vysokým rozpočtem a záměrně se označuje za chudé divadlo.

V čem je Laurychovo divadlo skutečně unikátní? Je to tím, že jednotlivá představení jsou originální a kromě jiného vychází z celkové improvizace. A co to znamená? Že i když je název konkrétního představení zcela stejný, může se stát, že výsledek bude zcela jiný. I když je v představení jeden konkrétní směr a jedna linie, neznamená to, že se jí herci musí vždy striktně držet. A celkově přispívá k tomu, že je Laurychovo divadlo opravdu velmi originální. Pokud máme být konkrétnější, tak musíme říci, že i když navštívíte dvě stejná představení, budete odcházet domů s tím, že každé bylo zcela jiné a v každém se objevilo něco zcela jiného. I to je důvod, že pravidelné návštěvy tohoto divadla nikdy nemusí omrzet.

Zkušení herciDivadlo herci představení improvizace

Právě kvůli tomu, že Laurychovo divadlo staví jednotlivé představení na improvizaci je také jasné, že v něm najdete hlavně zkušené herce. Tedy takové, u kterých máte jistotu, že skutečně velmi dobře, originálně a také vtipně zareagují na to, co se právě na pódiu děje a co dělají herci ostatní. Stejně tak dokážou i velmi dobře zareagovat na to, co se divákům líbí a pokračovat v daném tématu zábavy, nebo dějové linie. Právě celková všestrannost a spontánnost herců je v kombinaci s jejich nemalou originalitou důvodem k tomu, že je každé představení velmi oblíbené.

Mnohdy bez jakékoliv přípravy

Logickým lákadlem každých představení je také to, že můžete jako diváci obdivovat umění jednotlivých herců jak z toho důvodu, že jsou přesvědčiví, tak pochopitelně také z toho důvodu, že si musíte uvědomit, že mnohdy hrají zcela bez jakékoliv přípravy. To, co udělají nebo řeknou je totiž spojeno s faktem, že na dané rozmyšlení měli maximálně jenom několik málo vteřin. A přesto se jim daří to, že jsou originální, vtipní a zábavní a dokážou přitáhnout diváky. A to často i opakovaně, a to v rámci zcela stejných divadelních her.

Laurychovo divadlo nabízí unikátní provedení

Doslova unikátní prostor určený k hraní jednotlivých her. Právě tak by se dalo charakterizovat Laurychovo divadlo. Pokud se podíváme na hlavní unikát, který je s ním spojený, je rozhodně nutné říci, že se nejedná o klasické uspořádaní, které je založeno na pódiu a následně jasně charakterizovaném hledišti. Kdo totiž Laurychovo divadlo někdy navštívil, tomu bylo hned na úvod jasné, že tento prostor pro umění je tak trochu jiný. Je to dáno hlavně uspořádáním, které když se na něho podíváme blíže, má nedivadelní stolovou úpravu. To pochopitelně znamená, že lidé nesedí v běžných řadách na běžných sedadlech.

Ideální pro občerstvení

Daný prostor tohoto divadla je zajímavý také z toho důvodu, že právě stolová úprava umožní jednotlivým návštěvníkům to, že se mohou během představení občerstvovat. Tento koncept je velmi oblíbený v celé řadě různých klubů a je tedy jasné, že si najde oblibu i u návštěvníků tohoto klasického divadla. Lidé tak mohou mít možnost si nejenom objednat pití, ale samozřejmě také různé pokrmy. To vše nabídne lákavý divadelní bar. Pochopitelně nezapomínejme také na to, že jíst i pít je možné po celou dobu hraní hry. Můžete se jako diváci občerstvovat a přitom vám rozhodně neunikne nic, co se na pódiu odehraje.

Rozdělení večera na jednotlivé fáze

Neopomíjejme také to, že možnost se občerstvit je spojena jak s tím, že jsou rozdělena jednotlivá místa s ohledem na posezení, tak nesmíme zapomínat na to, že celé představení je rozděleno tak, aby byl zajištěn i dostatečný čas k objednávkám, nebo ke konzumaci. Pokud budeme konkrétní, tak samotné představení je rozděleno na zhruba 3 celky po čtyřiceti minutách. Během nich se diváci dočkají také dvou přestávek, během kterých mohou probrat své dojmy, nebo si objednat další občerstvení ke svým stolům, kam následně usednou v hledišti a budou moci sledovat pokračování dané hry.